Po vzoru starých mistrů nikdy nepoužívám fotografie jako předlohu. Laik to nepozná, ale citlivý milovník umění ano. K studijním účelům je kopírování fotek skvělé, ale v autorské tvorbě, kde má originalita hrát prvořadou pozici, je to sebedestruktivní proces, který vede k degradaci obrazů a degeneraci evoluce rukopisu malíře. Z umění se stává omalovánka.
OBRAZY VYSTAVUJI BEZ NÁZVU
„Bez názvu“ aneb dlouhý text o tom, proč na výstavu text nepatří. Dávání názvů obrazům může být patetické, pokud se to zvrhne. Nebo může krásně dílo „vytunit“, ale to je méně častý případ. Pokud se to zvrhne, snaží se pak autor umění okecat a ve stylu pohádky „Císařovy nové šaty“ to pak vede od popisky k seminární práci o fleku. V umění by měly existovat i věci nepopsatelné, založené na emocích. Malba není reklama, aby byla pochopena za 1 sekundu, právě naopak, jde o to se zastavit a rozjímat, nechat na sebe obraz působit, relaxovat. Název může doplňovat, ale také zbytečně urychlit divákův zážitek, který se mnohdy dívá raději na název než na vizuál. Obraz má fungovat sám o sobě i bez vysvětlivek, popisků a traktátů o umění. Obraz neokecáš. Buď to tam je to „ono“, čili tě to zasáhne na individuální úrovni, nebo ne. Jako uši hudbě, tak i oči patří obrazům, nikoli textům. Občas jde o vypuštění rácia, logiky a kontroly. Vnímání uměleckého díla je jako čtení básně, ne jako čtení reklamního letáku. Člověk se má zastavit a rozjímat, nechat na sebe obraz působit. Vidět v něm klidně i to co tam není, nechat fantazii běžet, dovolit si domýšlet si tam svoje příběhy. Nechat se překvapit, dopřát si čas, nechat malbu plynout, nevysávat ji rychlostí roztěkaného hyperaktivisty závislého na sociálních sítích. Tahy štětcem jsou nejen záznam energie a akce zastavené v čase, ale i záznam myšlenek, emocí a kreativní hry adaptace a improvizace. Malba je příběh, který si zaslouží být divákem objeven, nikoliv aby mu byl nalit popiskem do hlavy. Vlastní úsudek a estetické cítění diváka je nadřazeno. Není podstatné, zda divák pochopí autora nebo ne. Podstatné je, zda bude mít zážitek. Promítání divákova individuálního přednastavení do konkrétního uměleckého díla je zde zcela v pořádku.
SKORO NIKDY NEPOUŽÍVÁM ČERNOU
Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Ut elit tellus, luctus nec ullamcorper mattis, pulvinar dapibus leo.
OBRAZY VYSTAVUJI BEZ NÁZVU
„Bez názvu“ aneb dlouhý text o tom, proč na výstavu text nepatří. Dávání názvů obrazům může být patetické, pokud se to zvrhne. Nebo může krásně dílo „vytunit“, ale to je méně častý případ. Pokud se to zvrhne, snaží se pak autor umění okecat a ve stylu pohádky „Císařovy nové šaty“ to pak vede od popisky k seminární práci o fleku. V umění by měly existovat i věci nepopsatelné, založené na emocích. Malba není reklama, aby byla pochopena za 1 sekundu, právě naopak, jde o to se zastavit a rozjímat, nechat na sebe obraz působit, relaxovat. Název může doplňovat, ale také zbytečně urychlit divákův zážitek, který se mnohdy dívá raději na název než na vizuál. Obraz má fungovat sám o sobě i bez vysvětlivek, popisků a traktátů o umění. Obraz neokecáš. Buď to tam je to „ono“, čili tě to zasáhne na individuální úrovni, nebo ne. Jako uši hudbě, tak i oči patří obrazům, nikoli textům. Občas jde o vypuštění rácia, logiky a kontroly. Vnímání uměleckého díla je jako čtení básně, ne jako čtení reklamního letáku. Člověk se má zastavit a rozjímat, nechat na sebe obraz působit. Vidět v něm klidně i to co tam není, nechat fantazii běžet, dovolit si domýšlet si tam svoje příběhy. Nechat se překvapit, dopřát si čas, nechat malbu plynout, nevysávat ji rychlostí roztěkaného hyperaktivisty závislého na sociálních sítích. Tahy štětcem jsou nejen záznam energie a akce zastavené v čase, ale i záznam myšlenek, emocí a kreativní hry adaptace a improvizace. Malba je příběh, který si zaslouží být divákem objeven, nikoliv aby mu byl nalit popiskem do hlavy. Vlastní úsudek a estetické cítění diváka je nadřazeno. Není podstatné, zda divák pochopí autora nebo ne. Podstatné je, zda bude mít zážitek. Promítání divákova individuálního přednastavení do konkrétního uměleckého díla je zde zcela v pořádku.
SKORO NIKDY NEPOUŽÍVÁM ČERNOU
Skoro nikdy nepoužívám černou. Inspirován impresionisty i já z 90% vynechávám černou barvu. Život je barevný a čas depresivních obrazů chudáka umělce, co umře sám nepovšimnut tou zlou společností, je dávno pryč. Černo-šedo-hnědé obrazy už jsou omleté a vyčpělé. Není to nic jiného, než strach z barev. Barva je dobrodružství do kterého je skvělé se ponořit. I pravěcí lidé malovali v jeskyních barevně. Jeskynní malby byly původně daleko barevnější, pouze se všechny barvy nedochovaly. To víte, barvy z květin a plodů. Dochoval se uhel a hlína.
Všechny obrazy jsou malované olejovými barvami na akrylovém podkladu.
MALUJI PRO RADOST
aneb proč nemaluji na zakázky? Protože žádné nemám. Haha, konec vtipu. Nemaluji na zakázky i když jsem to krátce a úspěšně zkoušel, jelikož autenticita a originalita autorské tvorby je pro mne neslučitelná se ztrátou kontroly a předem zadaným tématem. Co se děje v ateliéru, v té svrchovaně svobodné autonomní zóně, v té jeskyni oddělené od přání světa, je svaté. Jednoduše maluji pro radost, zážitek, dobrodružství, pro sebe a né pro druhé. Jsou to zážitky, párty v ateliéru sám se sebou, aktivní relaxace, terapie a meditace, odosobnění zaujetím mimo vlastní ego vedoucí k stavům bezčasového plynutí, kreativní otevření stavidel všech doposud nasbíraných zkušeností. Darování celého doposud prožitého Já světu. I přes vědomí, že ten o to nestojí. Nevadí.
Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Ut elit tellus, luctus nec ullamcorper mattis, pulvinar dapibus leo.
V autorské malbě by cesta měla být cíl. Jde o čas a nejde o čas. Je to vnitřní zrání, nikoliv objektivní tempo doby, co určuje čas na tvorbu. Obraz si sám řekne, kdy má přijít na svět a jak má vypadat.
— Josef Gerda